naše obec

obecní úřad

menu

úvodní stránka
historie obce
současnost obce
kontakty
zastupitelstvo
dokumenty
úřední e-deska
e-podatelna
kulturní akce
knihovna
aktuality
mikroreg. Strážnicko
základní škola
Kněždubský zpravodaj
společ. organizace
fotogalerie
autor stránek

dům bratří Úprkových

kalendář obce

 

 

historie obce


NEJSTARŠÍ DOBA
Kněždub leží při prastaré cestě vedoucí z Podunají podél řeky Moravy na sever. Cesta vedla po úpatí Bílých Karpat, protože se vyhýbala rozsáhlým bažinám v nižších polohách při Radějovském potoku a Veličce. Přicházela z bývalých Uher pod strážnický kopec Žerotín směrem na Tvarožnou Lhotu, Kněždub, Veselí nad Moravou a dále k severu. Byla užívána až do novějších dob a dostala pojmenování „uherská“ nebo „tatarská“.

Nálezy a vykopávky dosvědčují osídlení při této cestě. Z vrcholu Šumárníka byl výborný rozhled do celého kraje a tak tu nacházíme památky na opevněnou osadu z doby bronzové (dokladem je nález hrotu oštěpu a sošky jezdce). Osada byla později rozšířena a opevněna, protože se z hradiště dala velmi dobře ovládat cesta vedoucí po úpatí karpatských kopců. O hradisku na Šumárníku svědčí nejen lidové pověsti o hradu či zámku, ale i zbytky valu s příkopy.
Vzhledem k tomu, že kraj leží v samém centru Velkomoravské říše, předpokládáme poměrně husté osídlení v této době. Přesné umístění moravských obcí však neznáme, protože na začátku 10. století byly maďarskými nájezdy zničeny. Uherské panství v kraji trvalo až do poloviny 13. století, kdy Přemysl Otakar II. posunul hranici prakticky do dnešní podoby moravsko-slovenské hranice a kraj se stal trvalo součástí českého státu.

OSADA KNĚŽDUB A JEJÍ VÝVOJ
Přemyslovci obdarovávají velehradský klášter mnohými výsadami a majetky. Tak dostávají velehradští mniši v našem kraji dubové lesy. Po roce 1260, zřejmě 1264, zde byla založena vesnice nazvaná Kněždub (kněždubské duby – Kněžduby). Nejstarší doba není v písemných pramenech dochována, vesnice je jmenována až kolem roku 1370 jako součást strážnického panství pánů z Kravař. Vývoj vesnice byl narušen husitskými válkami v 1. polovině 15. století a v jeho druhé polovině střetnutími Jiřího z Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvínem. V této době – roku 1475 – se již v Kněždubě připomíná kostel Jana Křtitele.

Klidnější vývoj nastává pak v 16. století, kdy strážnické panství patří pánům z Žerotína. první písemný doklad o velikosti obce máme z roku 1516. Uvádí se počet usedlostí ( 50 mimo panského dvora) a z nich se dá odvodit přibližný počet obyvatel – asi 370 osob.
K zajímavostem patří zmínky o kněždubském rybníku, který patřil k největším v okolí.
Jediným zaměstnáním obyvatelstva bylo rolnictví. Značný význam mělo pěstování vinné révy. Svědčí o tom i stará obecní pečeť s radlicí a vinohradnickým nožem (kosířem).
Sedmnácté století se zapsalo do dějin obce jako století velkých změn. Bylo to století válečné, přineslo značný úpadek obce a následně prakticky výměnu veškerého obyvatelstva. Při vpádech uherských Bočkajovců v roce 1605 byl Kněždub vyloupen a z velké části vypálen. Mnoho lidí, zejména mladých, bylo odvlečeno do zajetí.

Ve strážnickém urbáři z roku 1617 je uvedena rovněž ves Kněždub s 89 grunty a jmény usedlíků.

Největší změny v obci však přinesly krutosti prvních let třicetileté války (1618-1648). Po bitvě na Bílé hoře nastalo velké utrpení obyvatelstvu zdejšího kraje. Lidé trpěli od armády vítězné i poražené, umírali na různé nemoci i od hladu. Mnoho lidí bylo pobito, většina ostatních se rozutekla.

Nastává také změna v náboženství. Nekatolická náboženství jsou zakázána, pro víru odchází ze strážnického panství majitel pan Jetřich ze Žerotína a panství obdržel císařský plukovník František de Magno (Magnis) roku 1629. Tento získává pro své panství zatím jediného katolického faráře a ten zakládá i pro Kněždub matriku, která od roku 1629 dokladuje změny v osídlení obce.

Jestliže ve výše citovaném urbáři z roku 1617 čteme, že bylo obsazeno 89 gruntů, pak ještě v roce 1655 bylo osídlených pouze 60 gruntů, zbytek bylo pustých.

Ani konec 17. století neznamenal pro kraj klid. Uherská povstání proti Habsburkům doznívala a nová vlna násilností poznamenala vývoj lokality v době kuruckých vpádů ještě v letech 1703-1708. Až teprve 18. století přináší potřebný klid pro rozvoj vesnice. Objevila se řada dalších usedlíků a tím dostává osídlení Kněžduba prakticky konečnou podobu. Dokladem je zápis obyvatel, kteří odváděli desátky strážnickému faráři. Zápis je z roku 1803. Některé rody žijí beze změny na usedlostech dlouhou dobu. Je možné doložit, že v místech uvedených usedlostí žijí rodiny minimálně od osmdesátých let minulého století.

19. STOLETÍ – BRÁNA DO MODERNÍ DOBY
Jestliže vývoj společnosti v dávné minulosti postupoval velmi zdlouhavě, řada technických vynálezů a osvícenecké reformy konce 18. století vývoj značně urychlily.

Z 19. století máme také již větší množství písemných zpráv o vývoji obce. Tyto nám umožňují podrobnější pohled do 19. století. Základní obživou lidí v Kněždubě bylo rolnictví – především pěstování obilovin a chov dobytka. Postupně ustupuje pěstování vinné révy. Brambory se poprvé v obci pěstovaly roku 1796. Rybník sloužil až do roku 1802, potom se začalo s jeho odvodňováním a byl přeměněn na pole. Někdy byli rolníci nuceni i po zrušení roboty důrazně se domáhat svých práv. V roce 1869 se školní kronika zmiňuje o povstání místních rolníků proti rozorávání obecního pastviska na Dolním trávníku z popudu hraběte Magnise. Rolníci ostře protestovali, přišlo vojsko a mnoho lidí bylo zatčeno a vězněno. Tato událost vznikla vlastně nedorozuměním, neboť zmíněné pastvisko pronajala obec na 12 let, aby získala prostředky na stavbu nové školní budovy. Lidé s tímto většinou nebyli obeznámeni, většina občanů byla dokonce proti stavbě školy.

Škola byla pravděpodobně v Kněždubě už v 15. století, v době třicetileté války však zanikla. Je jisté, že v roce 1755 či v letech pozdějších zde nebyl žádný učitel. Vysvítá to z dopisu lokálního kaplana Josefa Kaisera (působil v Kněždubě v letech 1755 – 1773), který si stěžoval, že „bez lektora je mu těžko úřadovati“. Dále psal, že pouze za zimního času vyučuje děti ve čtení jakýsi zpěvák.

Existenci školy a učitele v Kněždubě dokazuje kancionál z 18. století, dnes uložený ve Veselí nad Moravou, který obsahuje poznámku: „napsal Pavel Kostka, rektor kněždubský“. Toto jméno však se v žádných jiných písemných pramenech neobjevuje a tedy prvním historicky doloženým učitelem je Antonín Matýsek z roku 1777, který byl zároveň obecním písařem. Známe rovněž doklad o obnovení školy z roku 1775, do které chodily také děti z Tvarožné Lhoty.

Obecní správa je připomenuta nejstarším záznamem už v roce 1513, kde je jmenován obecní fojt Bohdal. Později to byli pudmistři a starostové. Staré zápisy z jednání obecní rady námPortrét A Frolky - malíř prozrazují některá jména. U prvních devíti neznáme datum zvolení, ani ukončení funkce. Jsou seřazení na základě jejich podpisů pod zápisy z jednání obecního zastupitelstva v uvedených letech.

K zajímavostem konce 19. století patří i mezi lidem dochované pověsti o vsi Vojšice. Na rozhraní katastru kněždubského a vrbeckého v místě u Zbrodku stávala vesnice s kostelem, mlýnem a dvorem – Vojšice. Ta se nám dodnes zachovala aspoň v názvu Vojšických luk. Je pravděpodobné, že osadníci z Vojšic nepřečkali pustošení válečného 17. století. Ještě na rozhraní 19. a 20. století staří pamětníci vyprávěli podle ústního podání o umístění vesnice a dokonce někteří sadaři chodili na místo někdejších vojšických zahrad vykopávat pláňata jako podnože ovocných stromů k roubování.

Počet obyvatel od konce 18. století neustále roste až téměř na dvojnásobek.


 

úřední e-deska

Kněždubský zpravodaj

nové fotografie

Výstava exotického ptactva 2015

Koncert ke 150. letům narození J.Uprky

Dožínky

Jánská pouť

Velikonoce

Setkání seniorů

Velikonoční výstava
Velikonoční výstava na Rodném domě bratří Uprkových v Kněždubě
Stezka Šumárník-Lučina
Stezka Šumárník-Lučina
Setkání důchodců
Setkání důchodců 2009
Jánská pouť
Jánská pouť
Slet čarodějnic
Slet čarodějnic
Výstava
Výstava
Kněždubské hody 
s právem
Kněždubské hody s právem
Setkání seniorů
Setkání seniorů